O vzniku Abaku

Vladimír Tesař

Nuže, coby malí, desetiletí školáci, jsme s kamarádem v době zimních smogů byli rodiči odesíláni k jedné staré tetě - bezdětné kamarádce babičky na Šumavu (někam k Lenoře), abychom se takzvaně „ozdravili“. To se ví, nebyly to prázdniny a každý den jsme nastupovali na malém nádraží do motoráčku směr malotřídka ve střediskové obci.

A začal padat sníh a padal sedm dní a bylo z toho nadělení a kalamita a vlak přestal jezdit. Zůstali jsme tedy uzavřeni u tety v chaloupce dohromady asi na deset dní a hned první den jsme začali tak zlobit, že teta řekla dost a že nám udělá školu, jakou jsme ještě neviděli.

A diktáty, že nám obstará sama, ale na počty je krátká a že se hned vrátí a odešla do vsi. Vrátila se sama mlčky. A s ní přišel hrozně starý pán a o němž jsme se pak doslechli, že se mu po vsi říká „ „pokojskej“ a to prý proto, že byl „dědek“ všude dvakrát a všechno viděl a zná a umí, ale když po něm nakrásně teďkonc na starý kolena někdo něco chce, tak prej vždycky jen mávne rukou a řekne akorát: "Dejte mi s tim už svatej pokoj!"...Tak proto Pokojskej.

Starej Pokojskej bydlel sám na konci vesnice a mezi lidi už moc nechodil - no a právě s ním se teta vrátila a hned prý: "Naučí vás počítat," a on se na nás rejpavě kouknul a zahuhňal, něco že kolik že je jeden a jedna.

Oba jsme vyhoukli, že přece dvě a on se ušklíbl, zadrmolil něco o nakřáplých vejcích, koukl se na tetu, otočil se k odchodu a ve dveřích přes rameno prohodil, teď běžte spát , zítra si na vás přinesu Abakus.

Abakus? Moc jsme se do rána nevyspali, ráno koukáme do hrnku na odraz stropu kuchyně - ani teta neví, co to ten abakus je a já si v duchu říkám, že to asi bude obrovský bič.

A byl!

Dveře se otevřely bez zaťukání, on stál ve dveřích a chvilku si nás z pod obočí měřil, pak přihlomozil ke stolu, zašátral v kapse starýho saka a nadvakrát vysypal na stůl hromadu dřevěných kostiček s nakreslenými čísly. „Abakus“ oznámil, odšoup židli a přisedl si k nám. Teta se otočila od dřezu, položila před něj kafe na stůl a nechala nás se starým Pokojským a Abakusem o samotě.

A tak to začalo. A jak to skončilo? No - když jsme se po té kalamitě konečně dohrabali do třídy, uměli jsme počítat, jak když bičem mrská a už nám to zůstalo.

Stačilo sedm dní tréninku hraní se starým Pokojským a jeho kostičkami. Co nás naučil? Naučil nás sledovat jen čísla a početní znaménka si jen představovat. A pak nám prozradil pár legračních fíglů, který prý nemáme nikdy ve škole nikomu vykládat (například třeba že nula může násobit výsledek dvakrát nebo že všechny číslice mají svoje skřítky: 9 - Devíťuka, 8 - Osmíčka, 7 - Sedmulu, 6 - Šouru, 5 - Pulce, 4 - Čiříka, 3 - Trťku, 2 - Zajdu, 1 - Čudlu a 0 - Bublinu).

Od té zimy s kalamitou jsme ke staré tetě už nikdy nejeli.

Po letech, v dospělém věku, jsme na Pokojskýho u posezení s kamarádem vzpomínali tak dlouho, až jsme se rozhodli, že tam po letech zajedeme. Vycházeli jsme z toho, že dítěti každý jen trochu dospělý člověk přijde starý jak čert, ale že to ve skutečnosti může být třeba jen zarostlý třicátník. Nenašli jsme nikoho, jen dceru sousedky staré tety, která si tetu pamatovala a o starém Pokojském měla jakési povědomí, ale jinak nevěděla nic a nikdo jiný prý také ne.

A tak jsme se alespoň rozhodli, že hru starého Pokojského vyrobíme i pro ostatní děti i dospělé.

A opravdu jsme to udělali a hru jsme nazvali Abaku, aby to eS na konci tak nesyčelo.

Přejeme vám Dobrý Los.